Jdi na obsah Jdi na menu
 


9.8. - 14.8.2011 - Gabreta Tour 2011

1.den: Rok se sešel s rokem,srpen se srpnem a to znamenalo jen to jediné.Pravidelný a již tradiční bikový "dýchánek" na šumavských pláních.První den se ovšem nesl v příjezdu všech zúčastněných "sebevrahů" a popíjení i přípravy,tedy spíše doladění itineráře.Já přijíždím v mého milovaného městečka vlakem,tentokrát však s "vyladěným" Gresíkem a první co mne mimo těch kumpánů přivítalo,byl pěkný liják! To nám to pěkně začíná,než jsem se dostal těch pár metrů do hotelu,byl jsem mokrý jak pes.Takže sprcha a usušení,a vzhůru do víru železnorudského života,i to sluníčko se nakonec ukázalo.Ale radši jít brzo,no v 22.hodin spát,zítra nás čeká první biková etapa!!!

2.den: Hned brzo ráno (no v 9.hodin) po výborné snídani,vyrážíme na první bikový výlet.Z našeho dočasného působiště zvoucí se Železná Ruda,jedem po cyklotrase č.33,zprvu po silnici,ovšem u místního autocampu odbočujeme vpravo na trochu horší asfaltičku,vedoucí k hotelu Grádl.Ovšem kousek před hotelem odbočujeme po č.33 vlevo a stoupáme,za malého mrholení až na rozcestí zvané Nad Pošťákem.Zde se dáváme tou spodní cestou,která se po chvilce změní v asfaltovou a po ní dojíždíme až k parkovišti Gerlova Huť.Zde se vydáváme po č.33,zvané též "Šumavská magistrála",po cestě asfaltové,která se při přejíždění po známých červených můstkách přes Slatinný a Sklářský potok,změní v písčitou a pěkně členitou,až se dostáváme do osady Nová Hůrka."Nová Hůrka ( Neuhurkenthal ) začala vznikat po velkých vichřicích v letech 1764-77,které v oblasti napáchaly značné škody a přinesly nutnost nějakým způsobem využít dřevo z kalamit. Od počátku šlo o osadu pro sklářské dělníky - sklárna a brusírna zrcadel patřila rodině Abelů,od r.1844,kdy se jejich majetek dostal do dražby,se na Nové Hůrce vystřídala řada vesměs málo úspěšných nájemců.Roku 1904 byla sklárna vyhašena;jejím posledním nájemcem byl Franz Schrenk.R.1938 měla Nová Hůrka 19 domů a 288 obyvatel,výhradně Němců.Po 2.sv. válce bylo veškeré obyvatelstvo vysídleno,ale k naprostému zániku osady nedošlo,neboť se stala největší vojenskou základnou v rámci nového vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda a původní objekty začala tudíž využívat armáda, která odtud odešla až roku 1991.Dnes zde stojí několik domů,které nabízejí i ubytování." Osadu opouštíme přejezdem přes můstek pod kterým teče Drozdí potok a po asfaltové silničce začínáme stoupat vzhůru do kopce lesíkem,hned za ním je však vidět nádherná šumavská krajina.Po projetí alejí se dostáváme na rozcestí Stará Hůrka,kde se dáváme vlevo a sjíždíme pěkně rychle po asfaltce až do údolíčka,kde přejíždíme mostek,přes Jezerní potok,aby jsme opět stoupali,opět za mrholení do kopečka.Po chvilce opět sjíždíme přes bývalé Vysoké Lávky a bývalý vojenský prostor až k té dlážděné prášilské silnici.Zde opět najíždíme na nově vybudovanou (no v roce 2009) cyklostezku,na které se povrch mění každou chvilku,což je jen dobře.Přejíždíme Prášilský potok a dojíždíme až těsně před Prášily.Ty však míjíme po dlážděné silnici,po které jedeme asi kilometr a po chvilce opět vjíždíme na cyklostezku č.33 (tato část byla vybudována v roce 2010 a na podzim téhož roku i slavnostně otevřena) a jedeme.Je skoro rovinka sem tam menší kopeček,ale pohodička.Takto naše cesta poklidně,no u nás poklidně znamená všelicos,přes osadu či jak to nazvat,Slunečná až se po 4km dostáváme na území bývalé vesničky Velký Bor,který je však již minulostí,není zde nic jen parkoviště,infotabule a zbytky domů,no tady se armáda vyřádila.A opět po cyklostezce,která se po vjetí do lesa změní na asfaltovou a opět suprová jízda.Ovšem někteří z "rychlíků" musí dávat pozor,na což upozorní i cedule (svoz dřeva),či značky (nebezpečný úsek).A najednou jsme v Bavorsku,no toto? Ale kdepak,stezka zde vede těsně nad silnicí a aby člověk nespadl na kapotu auta je zde zábradlí, tento 500m úsek může připomínat stezku při silnici ze Zwieselu na hranice,jistě znáte? Po chvilce přejíždíme přes silnici,a hurá z kopce dolů,při čemž pokynem hlavy zdravíme proti nám tlačící cyklisty.Sjíždíme přes most přes Sekerský potok a stoupáme do kopce až se zastavujeme u pěkného roubeného penzionu,což značí,že je zde osada Mechov.Odtud dojíždíme po silničce asi kiláček a něco do obce Srní."Obec založil roku 1727 držitel zdejšího panství baron Schmiedel. Jméno Srní (německy Rehberg) získala obec podle srnek,které se tu vyskytovaly v hojném množství.Původními obyvateli Srní byli převážně dřevaři, což se přirozeně projevilo i na místní architektuře.Dodnes se dochovalo několik typických šumavských roubených domů na kamenné podezdívce, které mají šindelem krytou nejen povalovou střechu,ale i stěny.Podobně má šindelem kryté návětrné stěny i kamenný kostel Nejsvětější trojice,který byl v Srní postaven vletech 1804-1805 na místě původního dřevěného kostelíku z roku 1788.Rozvoji Srní také výrazně pomohla stavba Vchynicko-tetovského kanálu v letech 1799-1801, který spojuje řeky Vydru a Křemelnou.Kanál byl využíván pro splavování dříví ze Šumavy,a sloužil vlastně jako "objížďka" nesplavné části Vydry. V novějších dobách proslavil Srní především spisovatel Karel Klostermann,který tu rád pobýval v dodnes zachované tzv.Klostermannově chalupě.Klostermannovo jméno nese také vyhlídka nedaleko Srní,kde se můžete kochat malebným údolím Vydry.Další technickou památkou na Srní je akumulační nadrž na Sedle,která zadržuje vodu pro elektrárnu na Čeňkově Pile.".Po menším občerstvení,tedy pivu,vyrážíme po silnici,což je stále i č.33,přes osadu Rokyta,kde je známá geologická expozice a po chvilce se pod mostem ukazuje řeka Vydra.Což nám dokazuje,že se po pár metrech dostáváme na Královácký dvorec jménem Antýgl."Bývalý královácký dvorec Otýgl leží uprostřed louky v malebném údolí řeky Vydry v Šumavském národním parku.Poprvé byl připomínám roku 1500.V letech 1523-1818 zde pracovala sklárna, která vyráběla duté sklo a páteříky (skleněné kuličky pro růžence).Protože sklárna měla jen jednu pec - "ein Tigel",získalo místo dnešní název Antýgl.Po uzavření hutě byl roubený objekt upraven na zájezdní hostinec.Historický dvorec tvoří skupina roubených i zděných stavení.Dříve se skládal z vlastní chalupy,podružského domku,stodoly a kaple.Celá stavba je typicky šumavská a rozlehlá.Stavení má polovalbové šindelové střechy,široké nízké štíty s vyřezávanými obrazci v bednění nebo se skládanou okenicí.Zvonička a kaplička je typická pro královácké dvorce.Vikýřům se říká volská oka. V současné době je Antýgl jádrem známého autokempingu.".A jelikož je zde hostinec,tak i náš "zájezd" se zde najedl a napil.Z tohoto místa pokračujeme po silnici,při řece,okolo místa Rechle kde se nutně musíme podívat na hradlový most a po takřka dvou kilometrech vjíždíme do "Srdce Šumavy",ano je tu Modrava.V době naší návštěvy tato obec plnila stránky novin i zprávy televize,z důvodu zlatého brouka.Jsou zde i transparenty proti blokádníkům a to,že se na nedalekém místě cosi děje dokazuje i přítomnost policie."První dochovaná zmínka o Modravě se datuje do roku 1614 a je spojena s pronájmem velice dobře zarybněného Modravského potoka.Další zmínka je spojená s rokem 1617.Tehdy bylo výnosem královského majestátu umožněno volné pastvení těm soumarům,kteří by již toho dne nedošli po obchodní stezce do Kašperských Hor.Od roku 1757 se Modrava rozvíjí jako rybářská a lovecká osada.Ke změně dochází po roce 1799,kdy kníže Schwarzenberg kupuje od hraběte Kinského rozsáhlé území Prášilského panství a využívá obrovského bohatství dřeva ze zdejších rozsáhlých lesů.V roce 1924 byla nákladem 1 041 500 Kč postavena jedna z dominant obce historická chata Klubu Českých turistů - Klostermannova chata.Jejím projektantem je slavný architekt Bohuslav Fuchs.Každý návštěvník Modravy si zapamatuje je i pohled na slavnou Bienertovu pilu na rezonanční dříví a na hrázděnou stavbu,která v minulosti sloužila jako lovecký zámeček knížete Schwarzenberga.Další zajímavostí je i luxusní sídlo uhlobarona Zdeňka Bakaly, jinak též majitel cyklistického týmu Quick Step".Z této malebné obce odjíždíme okolo bývalé Bienertovy továrny,po rovince údolíčkem,kdy nám společnost dělá po levé straně tekoucí nádherný Roklanský potok až se dostáváme k usedlosti Rybárna.Zde se s údolíčkem loučíme dost drsným stoupáním asi 700m po svahu vrchu Adamova hora (1078 nm) až se dostáváme na rozcestíčko,kde stojí přístřešek.Je tu přírodní zajímavost Tříjezerní slať,kde rostou samé chráněné rostliny a i my se jdeme na tuto nádheru podívat,pouze kola přivazujeme k hrazení.Je třeba však pokračovat dál, přes rozcestí Pod Oblíkem,po cestě zvané Hakešická až sjedeme na rozcestí,kde dříve stála ves, Javoří Pila."Na okraji Modravských slatí při staré cestě z Modravy do Prášil stávala u Javořího potoka hájovna a pila,která zpracovávala dřevo z okolních lesů.Po ukončení provozu pily se stala tato samota oblíbeným hostincem U tetřeva s turistickou útulnou a studentskou noclehárnou.V průvodci z roku 1921 jsou uváděny dva pokoje s šesti lůžky a nocležna s deseti lůžky.V 50.letech 20.století byla kousek od tohoto místa vybudována rota PS,která byla zbourána v roce 1999.".Po pár metrech dojíždíme na rozcestí Tmavý potok,dále však mohou jen pěší,my se tedy dáváme vpravo do ďábelsky strmého kopce,což je vlastně vrch Oblík (1225 nm) a jen závidíme všem co jedou proti nám,ale po 4km vše končí a my zahýbáme vlevo po cestě zvaná Bavorská opět do vršku,ale klidnějšího až se dostáváme na místo zvané Předěl.Zčistajasna přišla mlha a mrholení a tak vzdáváme náš úmysl vyjet na Poledník (1315 nm),tentokráte nám odolal "hajzlík" jeden. Dáváme se tedy vpravo a začíná parádní a brutální sjezd,dlouhý 5km až se ocitáme opět na místě zvané Slunečná.Z této vsi také nezbylo nic,ovšem v současnosti je zde roubenka,která patří šumavským záchranářům,kteří zde mají jednu ze svých stanic.Odtud jedem opět po č.33 a následně silnici rovnou do obce Prášily,do cukrárny Pampeliška na zmrzlinu.Z Prášil jedeme stejnou cestou přes Vysoké Lávky,ovšem do kopce až na rozcestí Stará Hůrka,kde se dáme vlevo a po 300m je zde místo,kde stejnojmenná ves stávala."V říjnu roku 1732 prodala kněžna Eleonora Mansfeldová území mezi Polomem,Slatinným potokem a Vintířovou stezkou o rozloze přes tisíc hektarů za 2500 zlatých železnorudskému huťmistru,skláři Johannu Georgu Hafenbrädlovi. Ten na získaném pozemku záhy postavil sklářskou huť,nazývanou Česká huť,podle toho,že toto území bylo odpradávna osídleno českým obyvatelstvem.Sklárna začala záhy prosperovat,pro její provoz byl vybudován umělý kanál, přivádějící vodu z blízkého jezera Laka,která poháněla dřevěná kola.Kolem sklárny se uskupilo i několik menších obydlí a po vzniku sousední Hůrky začala být tato miniosada nazývána Starou Hůrkou.Kolem r.1800 koupil Českou huť od Hafenbrädlů Kristián Ferdinand Abele ( zemřel 1801 ).A právě on je pohřben v zachovalé hrobce.Vesnice zmizela z povrchu zemského vznikem vojenského prostoru.".Odtud pokračujeme po cyklotrase č.2113,po nádherné rovince až na rozcestí Rudská křižovatka,kde se dáváme vlevo.A začíná poslední echt stoupání,tařka lesem zkázy (kůrovec a Kirill) po svahu vrchu Polom (1295 nm),prakticky skoro na vrchol.No kousek pod vrcholem tedy,to už se cesta začíná svažovat a my sjíždíme dlouhých 7km až na Debrník,odkud pokračujeme alejí domů,tedy Železné Rudy a najeto 83km.A hurá na večeři a pivko,to si dáme na terase,když se nakonec udělalo hezky.

3.den: Ráno se probouzíme do sluncem prozářeného dne,nu snad to vydrží.Tak rychle najíst a vyrážíme na další bikovou túru.A dnes to bereme stejnou cestou jako jsme včerejší výlet končili.Po cyklotrase č.2113 docela rozbitou cestou okolo železnorudského hřbitova,přes Debrník a hned za ním se ocitáme v NP Šumava.Vjíždíme do lesa a začínáme stoupat,zprvu nám společnost dělá jakýsi splavový potůček,který zurčivě teče přímo u cesty.Po přejetí rozcestí Zámecký les se nám naskýtá pohled na padlé stromy a dřevěné cedule u cesty,nám oznamují proč tomu tak je.Po pravé ruce máme též výhled do údolí.S vypětím sil se dostáváme až těsně pod vrchol kopce Polom (1295 nm) a u odpočívadla dáváme pauzu.Jelikož začalo pálit slunce,odkládáme do batohů přebytečné svršky.Ne nazí rozhodně nejedeme,nu i když! Od tohoto sezení je také výhled na vrch Plesná (1336 nm),která je spíše "proplešlá".Při pohledu zpět se v dálce tyčí i Grosser Arber.Po vydýchání a doplnění páry v podobě cigárka, se pouštíme dále,teď už ovšem z kopce.A po asfaltové silničce.Velice prudkou zatáčku,kde se říká V Zátočině,no to by mne nepadlo,proletíme a je zde Rudská křižovatka.Odtud proletíme okolo výletníků až k rozcestí u bývalé vsi Stará Hůrka.Zde se dáváme vpravo,trochu je to z kopečka,ovšem cesta se po chvilce stává klasickou lesní.A bohužel začínáme stoupat.Aspoň nám společnost dělá svým hučením Jezerní potok.Při kterém stoupáme,okolo dřevařů,kteří zde dřevo přibližují lanovkou,až k jednomu ze šumavských očí.A to je Jezero Laka."Pro svoji polohu pod horou Debrník (1336 m - též nazývanou Plesná),bývá jezero někdy označováno názvem Pleso.Laka zarůstá vegetací a postupně přechází na zrašelinělý močál,což bylo v 19.století důvodem ke zvyšování hráze.Maximální hloubka jezera činí 3,9 m (nejméně ze všech šumavských jezer),průměrná hloubka 1,4 m a obvod vodní plochy 870 m.Zajímavostí jsou plovoucí rašelinné ostrůvky.Voda z jezera odtéká Jezerním potokem do Křemelné.V minulosti byla voda vypouštěná z jezera využívána k plavení dříví.".U jezera je již spousta turistů,jak pěšmo,tak kolmo.My však pokračujeme dále do vrchu,nijak strmého,ale dlouhého.Však také jedeme po svahu vrchu Ždánidla (1309 nm) a ještě ve vedru.Přes rozcestí Zlatý Stoleček,kde skutečně ten kámen je a to už začínáme klesat po Hubačově cestě až na rozcestí Horní Ždánidla."...bývaly příhraniční dřevařská osada na úpatí hory Ždánidla,vzdálené cca čtyři kilometry od Prášil (Stubenbach) do jejíhož katastru spadala.V roce 1910 žilo v 15 domech na 120 obyvatel.Po druhé světové válce bylo původní německé obyvatelstva odsunuto a vesnice poté srovnána se zemí,dnes jsou patrné jen zbytky staveb.".Zde odbočujeme vpravo po žluté,což je samozřejmě i Stezka Sv.Vintíře a po ní se dostáváme na rozcestí,kde je nádherná šumavská krajina.Dříve tomu však nebylo,jelikož zde stávala ves Gsenget." osada zmiňovaná r. 1781(1772)-česky Gsenget vlastně znamená Spálenec, koncem 18.st.vydal knížecí lesmistr Václav z Feldecka pokyny pro plavbu dřeva v šum.potocích,přizváni zkušení dělníci z Horních Rakous,Štýrska a Bavorska pro něž se zakládaly nové osady: r.1800 Dolní Ždánov,r.1801 Horní Ždánov a r.1772 Gsenget.Před 2.sv.válkou 7 domů a 28 obyvatel,vesměs Němců,zemědělské usedlosti vlastnily 2-4 ha půdy,bylo zakázáno lovit,rybařit, chytat ptáky.Usedlíci chovali krávy,ovce,osly,muži pracovali v lese,ženy vedly domácnost.V nůších nosily až 75 kg nákladu.V okolí se říkalo:,,Vším bych chtěl být, jenom ne psem v Hartmanicích, volem ve Štádlu(Stodůlkách) a ženou na Gsengetu´´.Koncem třicátých let 20.st.býval v každém stavení tkalcovský stav.Poblíž přechodu starý hr.kámen z r.1772.Přes přechod prochází každý rok procesí k Vintířově kapličce na Březník.Přechod vlasně tvoří most přes potok Marchbach (Prášilský). O most se generace starala rodina Frischova,která bydlela hned v prvním domě od hranic již v roce 1772. Za účasti českého ministra zahraničí se na Böhmweg 5.července 1997 otevíral obnovený Frischův most - Frischen Brücke.".A právě k mostu přijíždíme po kamenité cestě.Přejedeme a to už se ocitáme na lesní cestě v Bavorsku,zvanou též Günthersteig či Böhmweg.A teď vidíme něco úplně jiného než u nás.Žádná blokáda,žádná policie,žádný pochod s borůvkovými koláči,ale pilně pracující dřevaře.Tedy traktory,harvestory,LKT,náklaďáky...zároveň též oloupaná kůra a polena pěkně srovnaná i se jmény zákazníků.Hold jiný kraj,jiný mrav se říká.Začínáme mírně stoupat,míjíme pěší turisty a jsme na rozcestí.Zde však z kol slézáme a musíme je pár metrů vést. No škarpou rozhodně nepojedeme.Stojí zde totiž šest kamionů plně naložených dřevem a to už by se sem naše bikerská pětice nevešla.Po pár metrech opět nasedáme ještě chvilku do kopečka a už to po značené cyklotrase šupajdíme dolů.A najednou po asfaltce,jo toto fičí.Až je nám líto staršího manželského páru šlapoucího v protisměru a na "těžko".Respekt! Sjedeme až na rozcestí u osady Scheuereck a před námi je parádní výhled na údolíčko i polevo se tyčící Falkenstein.Ale co to je pod námi? Vždyť to je přece ta známá jelení obora a že tu těch paroháčů je.Teď tedy nemyslím nás,ha,ha.Od obory sjíždíme kousek po silničce avšak po pár metrech nás ukazatel navádí do lesa.A po lesní cestě,což je značená cyklotrasa č.7 resp. č.14 se po kiláčku dostáváme do vesničky Spiegelhütte."V jejím centru stojí od roku 1949 dřevěný kostelík.Je zasvěcen sv.Šebestiánu.Za Ferdinanda II.von Poschinger (1857-1921) na Oberzwieselau byly Spiegelhütte a Buchenau světoznámé.Majitel skláren angažoval pro své hutě např. Karla Schmolla z Eisenwerthu,který vyvinul jedinečné a často oceňované secesní vázy.Předčasná smrt úspěšného sklářského podnikatele a také zničující vichřice roku 1929 způsobily zánik sklářské huti,založené v letech 1834-36 Benediktem I.von Poschinger,která v dobrých časech zaměstnávala až 220 lidí. Roku 1931 musela být výroba zastavena.Budovy nabyla na přechodnou dobu státní lesní správa.". Z vesničky stoupáme do lesíka,kde přejíždíme přes zajímavý starý most a po 2km jízdy,lesním porostem jež nás chrání před sluncem,se vynořujeme v osadě Jungmaierhütte.Odtud sjíždíme z kopečka po cyklostezce při silnici do vesničky Buchenau."Dějiny Buchenau počínají sklářskou hutí,kterou přeložil roku 1629 Hans Preißler z Unterzwieselau na úpatí hory Hirschberg.Johann Adam Hilz posunul huť kolem roku 1735 na louku,která se dodnes nachází proti zámku.Huť se nazývala "Hilzenhütte".Roku 1856 rozdělil majitel sklářských hutí Benedikt von Poschinger statek stejným dílem mezi své dva syny.Ferdinand nazval svou polovinu Buchenau.Tady se vyrábělo proslulé barevné tabulové sklo,které se používalo jako sklo okenní a v období secese také na skleněné mozaiky.Nádherný zámek (1840),pyšná myslivna,bohatá hospodářská budova a na návrší trůnící bývalá škola s mozaikou známého výtvarníka Schmolla von Eisenwerth upomínají na dobu blahobytu,kterého si skláři užívali do zrušení výroby v roce 1933.Mezi léty 1890-93 složil frankfurtský profesor Engelbert Humperdinck na zámku Buchenau části své opery "Jeníček a Mařenka".Roku 1942 koupila panství známá autorka kuchařských knih Erna Horn a její manžel Dr. Julius Arndt. Nádherný zámecký park byl po přestavbách zámku v letech 1868-1870 založen ruským zahradním architektem.".Z této sklářské vesnice pokračujeme po č.14 tzv.Stoletou alejí,skrz les po suprové lesní cestě,která se po asi 2km změní na asfaltovou a ocitáme se u bavorského moře.Tedy vodní nádrže Talsperre Frauenau.A těch lidí co tu je,též i my dáme svačinku a kocháme se pohledem na vodní hladinu a okolí.Nad nádrží se zvedá vrch Paukenriegel (878 nm) a za ním v dálce i Roklan (1452 nm).Po pokochání,vyčůrání,vys... a najezení přejíždíme po přehradní hrázi a po č.50 se spouštíme po silničce dolů,avšak po chvilce nás směrovka opět pošle.Ne do hajzlu,ale na pěknou lesní cestu po které dojíždíme až před zámek ve vesničce Oberfrauenau.Který patří sklářské rodině Poschinger,což ostatně je napsané i na vratech.Hm,pan baron,jo mocný pán.Od zámku je parádní výhled.My pokračujeme po "zámecké" cestě velkou rychlostí,až se protijdoucí babička křižuje,co že to za čerchmanty se proti ní řítí.A my se zřítíme až do městečka Frauenau,kde já osobně jsem již po x-té.A tudíž vím,kde mají výbornou zmrzku."Ve středu této státem uznané rekreační obce stojí nádherný rokokový kostel z 18. století.V létě se v něm konají varhanní koncerty. Frauenau se ohlíží za dlouhou sklářskou tradicí.První huť byla založena na počátku 15.století. S Joachimem Poschingerem začala roku 1568 nejstarší sklářská rodinná linie na světě,která bez přerušení trvá dodnes - rodinná tradice sklářského rodu ve Frauenau,svobodných pánů von Poschinger. Se sklářskou hutí Eisch,s jedinečným novým sklářským muzeem a informačním střediskem Národního parku a s podniky zušlechťujícími sklo je obec skutečným "skleněným srdcem" na Cestě skla "Glasstraße".Expozice ve sklářském muzeu (1300 m2) začíná dávným objevem výroby skla a vede staletími do sklářského světa dneška.Sklářská kaple s četnými atributy sklářského cechu stojí na prostranství před Poschingerovou sklárnou.Byla zasvěcena svatému Vavřinci,patronu sklářů a svatému Markovi,patronu zušlechťovatelů skla.".Po zmrzlině a pizze u místních "italů" pokračujeme po parádní cyklostezce při silnici.Přejedeme i přes most pod kterým teče Kleiner Deffernik až se dostáváme do malé osady Dampfsäge.Zde odbočujme vpravo a stoupáme po silničce vinoucí se do malého kopečka,okolo místního golfového klubu.Až se před námi objevuje kaplička,u které se dáváme vlevo a ocitáme se ve vesničce Unterzwieselau.Stojí zde nádherný kostelík,jak už to tak v bavorských obcích bývá.Z této vesničky stoupáme do kopečka,míjíme jakousi dřevěnou sochu a sjíždíme do vesnice Lindberg,kde nás čeká prudké stoupání přes náves až nad místní kostel,kde je sezeníčko,čehož využíváme." Staré vykopávky dokazují,že již v době Merovejců vedla přes Lindberg obchodní stezka do Čech.Předpokládá se,že obec byla založena mezi roky 1355-56. Zhruba v této době se osadníci zabývali těžbou rud na skalnatém návrší Dachsenstein.Kovkopové možná dali obci jméno,soudě podle slova "lind" ve smyslu "měkký" (der "linde Berg"-měkká hora). V Lindbergu platilo dědičné právo,to znamená,že 19 místních sedláků smělo,na rozdíl od sedláků v jiných obcích,odkazovat své statky svým synům.Budova impozantního Muzea selského bydlení pochází již z roku 1575.Původně to byl selský dvůr.Svérázná hospoda "Bärenhöhle" je stará 350 let. K muzejnímu souboru patří ještě dřevěná kaple,která byla zřízena roku 1885 v Hermannsriedu u Bischofsmaisu a později přenesena do Lindbergu.Patří k ní vzácná sbírka umrlčích prken.Na dřevo pro celou kapli prý stačil mohutný kmen jediného stromu.Malá galerie ("Mini-Musäum" s možností občerstvení) v Lindbergmühle je věnovaná Liesl Karlstadtové dlouholeté filmové a jevištní partnerce Karla Valentina.Herečka tu byla často na návštěvě u své přítelkyně z mládí Marie Kaufmannové.".Po silnici pokračujeme dále a opět z kopečka,při čemž před sebou vidíme šumavské kopce a jsme ve vesnici Lindbergmühle.Zde na křižovatce se dáváme vlevo a sjedeme z kopečka až do další sklářské obce Ludwigsthal.Zde projíždíme okolo lesního domu Haus zur Wildnis až k viaduktu,kde se dáváme pod něj a za ním je známé parkoviště Deffernik.A zde jakoby se nám do žil vlila nová krev.Po staré známé cestě začínáme nabírat rychlost.Schválně kdo tam bude dřív! Tento 3km sprint při potoku Schmalzbach vyhrává Markus,kterého již vidíme u kamene s pípou.Ano,jsme v hospůdce Schwellhäusl a černé pivo je zasloužená odměna.Jen ty vosy jsou dotěrné až až,nu jako vosy.A máme štěstí hraje zde i tradiční bavorská kapela.Odtud pokračujeme přes kopec do rekreační vsi Zwieslerwaldhaus.Odkud pokračujeme přes hraniční přechod Ferdinandovo údolí do kopečka na Debrník,až do Železné Rudy.Po hygieně se vydáváme na večeři,kde vzniká i náš pokřik letošního tour."Böhmerwald,Böhmerwald...na břiše mám další fald...kuřecí prsa s bramborem...dneska se tu ožerem." A 68km v našich ladných nožkách.

4.den: V páteční ráno nás opět s postelí vytáhlo sluníčko.Po snídani jsme vyrazili na pohodový výlet. Jenže po dosažení hraničního nádraží Alžbětín,se naše kolona zastavuje.Důvodem je stará parní lokomotiva u místního železničního muzea v Bayerisch Eisenstein.Právě v těchto dnech se konají již tradiční "Dny páry".Obcházíme muzeum a další lokomotiva na nás vykukuje z vrat muzea.Po shlédnutí lokomotivy i historického vlaku.A pořízení fotek se vydáváme dále,po cyklotrase č.3 jinak zvané Regenthal Radweg.Vede po lesní cestě,ale takové té udržované Bavorské,v členitém terénu. Bez nijak velkého stoupání,za to však nádherným lesem a přírodou.Takto rozpoloženi se dostáváme přes potok Gergenbach do malé vesničky Seebachschleife."V 19.století zde vznikla brusírna skla, kterou nechal postavit Wilhelm Abele.Dnes je zde tzv."živoucí továrna na kulturu",kde mladí umělci tvoří pozoruhodné věci.".Vyjíždíme ze vsi a na potoku si všímáme starého stavidla a náhonu,odkud se pravděpodobně čerpala voda do brusírny.Po parádní lesní cestě dojíždíme až k silnici,kterou přejíždíme a po č.3 pokračujeme nad domy vesnice Regenhütte."Tato vesnice na Velké Řezné (Großer Regen) mezi obcemi Bavorská Ruda (Bayerisch Eisenstein) a Zwiesel děkuje za svůj vznik sklářské huti,kterou dal zřídit v roce 1750 Felix Martin Kiesling,majitel sklářského panství Rabenstein v oblasti dnešní Regenhütte.Huť se nazývala "Rabensteiner neue Hütte"-Nová Rabensteinská huť. Kolem roku 1863 přeložil Wilhelm Steigerwald proslulou huť Schachtenbachhütte do obce Regenhütte. Tato dříve významná sklárna rodu Steigerwaldů slouží dnes jako ukázková huť.Další pozoruhodností obce je Muzeum zvířat Pfeiffer,které ukazuje všechna zvířata našich kontinentů.".Z této vesničky začínáme stoupat,ale v mírném sklonu přes dvě rozcestí.Stoupání se pěkně táhne,však také jedem po svahu vrchu Dachsriegel (847 nm).Na tom druhém vidíme odpočívající lesní traktor.Ještě pár metrů po rovině a začínáme klesat.A to docela prudce,až před bývalý zámek v obci Rabenstein."Již v roce 1421 tu je zmiňována přenosná sklářská huť,která vyráběla knoflíky a pateříky (růžencové perličky). Vesnice schraňuje několik pamětihodností.Moderně působící kostel v Rabensteinu vznikl ze stodoly zámku,který byl založen roku 1785 Johannem Michaelem von Kiesling a vyhořel v roce 1961.Stodola z roku 1767 měla silné zdi a na dvou stranách otvory velikosti střílen.Ty jsou teď vyplněny barevnými skly a v kostele jako by byla rozsypána barevná světla.Nádherná na pohled jsou také broušená okna se skleněnými hranoly vpravo a vlevo od překrásného rokokového oltáře.Při odpovídajícím dopadu světla vytvářejí okna barvy duhy. Stará zámecká kaple vedle kostela pochází z roku 1826 a je skvostem přilehlé malé "informační zahrady" s krásnou kašnou.Nejvýraznější budovou v Rabensteinu je zámek, který postavili v roce 1913 majitelé sklářských hutí Theresienthal Hans a Egon von Poschinger,se starým parkem (do roku 2005 klinika pro matku a dítě).Zámek sloužíval jako panské sídlo a stál na místě prvního penzionu v Bavorském lese, úžasné benátské vily ze dřeva,vystavěné v 60. letech 19.století Wilhelmem Steigerwaldem a ubytovávající již před více než 100 lety hosty z Mnichova,Berlína a Rakouska. Pro zchátralost musel být v roce 1912 zbourán.".Z vesničky sjíždíme k silnici,při které pokračujeme po cyklostezce a v dáli vidíme i Roklanský hřeben.Stále klesáme,přes vesničku Klautzenbach až do známého městečka Zwiesel.Projíždíme okolo nádraží až k supermarketu Real,nakoupit nějaké dobroty. " V roce 1295 je poprvé zmíněno vybírání mýta ve Zwieselu.Celní právo bylo v úzkém spojení s právem tržním, a tak byl Zwiesel v roce 1312 označen jako "trh",s vlastním rychtářem pro území pod svou správou.Obec patřila k panství kláštera Niederalteich, potom svobodným pánům von Degenberg,a když rod roku 1602 vymřel,k panství v zemi panujících Wittelsbachů.Symbolem města je novogotický městský farní kostel sv. Mikuláše (1891-96) s krásnými malovanými okny.Na jeho 86 metrů vysokou věž je možné vystoupit v rámci prohlídky s průvodcem.Krásný kruhový výhled z galerie věže by si nikdo neměl nechat ujít.Nad tímto kostelem zve k prohlídce nástropních maleb Franze Antona Rauschera barokní horský kostel "Jména Mariina" (1682/1767).Za návštěvu dále stojí evangelický kostel (1895) a množství kaplí,kašen a soch ve Zwieselu a jeho okolí.Vedle mnoha galerií vám můžeme doporučit i první německé muzeum lesa Waldmuseum,nádherné Muzeum hraček Spielzeugmuseum,zajímavý pivovar se zahradní pivnicí 1. parního pivovaru ve Zwieselu v blízkosti kaple Glaskapelle na návsi a f antastický muzejní zámeček majitelů skláren v parku "Theresienthaler Glaspark".V "živém uměleckém fóru" nad zámeckým výčepem předvádějí domácí umělci a jejich dorost všechny fasety svého umění.". Svoji svačinku jíme a pijeme na lavičce u řeky Regen.Tu poté přejíždíme po mostě a okolo "Skleněné kaple" se dostáváme až na náměstí.To vypadá jako z německých seriálů.Až nás napadá,že z lékárny vyjde "Doktor z hor" či z tmavého bavoráku vystoupí "komisař Berghammer",ha,ha.Nic se však neděje asi mají jinou práci.Dojíždíme až ke kostelu a odtud pokračujeme ulicí až na semafory. Zde odbočujeme doleva,opět po cyklotrase č.3 a okolo továren a bývalé železniční vlečky,dojíždíme po 3km do malé osady Rotkrot.Odtud pokračujeme po cyklostezce,která vede při silnici.Nu,chvilkama to vypadá jako ta srnská cyklostezka.Po takřka rovince se dostáváme do městečka Ludwigsthal,kde jsme byli již včera.V zámecké zahradě je zajímavá akce,pouštění sokolů.A idiváci si mohou nechat na rukce přistát nějakého toho dravce."Obec Ludwigsthal na řece Großer Regen vznikla roku 1826 současně se stavbou sklářské huti na výrobu zrcadlového skla Georga Christopha Abela.Obec byla k uctění krále Ludvíka I.pojmenována roku 1827 Ludwigsthal.Sklárna vyráběla jako první svého druhu foukaná a pak válcovaná zrcadla z čirého skla.První zrcadlo,zhotovené roku 1828,je dnes vystaveno v Muzeu Šumavy v Železné Rudě.V roce 1981 sklářské pece vyhasly,ale již v následujícím roce vznikla v historických budovách hutě nová sklářská manufaktura Cristallerie Bavaria GmbH.Dnes mohou návštěvníci sledovat skláře při práci z kavárny "GalerieCafé" nebo se za horkých letních dní posadit do přívětivé zahradní restaurace.V obci připomínají dobu slávy dřívější sklářské hutě zámek (dnes obytný dům) a staré domy sklářů.Zámek byl postaven v roce 1830 stavitelem Christianem Lexou z Plzně.Raritou v Ludwigsthalu je kostel Ježíšova Srdce.Je to jediný novorománsko-byzantský kostel Německa (1893-94), který byl po vzoru románských kostelů před 1000 lety celý vyzdoben obrazy.V té době neuměla většina lidí číst ani psát a tak jim musela být křesťanská věrouka zprostředkována pouze vizuálně.Franz Xaver Hofstötter (1871-1958) z Mnichova,tenkrát 24letý,vytvořil toto podivuhodné dílo,na kterém se žádný ornament ani vzoreček neopakuje.Kostel byl zřízen pod vedením stavitele Johanna Cormeaua z Landshutu.Architektem byl Johann Babtist Schott (1853-1913).Vedle maleb je pozoruhodný také velký kruhový lustr s 12 světly ve 12 věžičkách (jako nový Jeruzalém s 12 branami). Drahocenností jsou jesličky Osterrieder-Krippe z roku 1909.Vytvořil je Sebastian Osterrieder (1864-1932), rodák z Abensbergu v Dolním Bavorsku.Ve své době byl nejžádanějším výrobcem jesliček.".Projíždíme opět okolo Haus zur Wildnis až k viaduktu.Tentokrát však pokračujeme do kopce až se dostáváme do osady Zwieslerwaldhaus,kde stojí vůbec první zájezdní hostinec v tomto kraji.Po odbočení se dostáváme okolo starého vodního kanálu,přes kopec na Schwellhäusl.A dopíjíme,co jsme včera nevypili.A i dnes nám dělá společnost bavorská kapela.A samozřejmě i vosy,kterých tu bzučí snad více než včera.Po dobrém černém pivu jedeme po lesní cestě jako včera,ovšem na prvním ukazateli odbočíme vpravo. Po velice dlouhé 5km lesní cestě,která se pěkně vlní se dostáváme až do Bayerisch Eisenstein.Kde opět vidíme parní lokomotivu,jak je plněna vodou a pískem na další den.Po dojetí do našeho "tábora" máme v nohách 55km.

5.den: Tak jako každá "tour" má svoji královskou etapu,tak i ta naše svoji měla.Ráno nás místo sluníčka,probouzí pošmourné počasí.Všude mlha,mrholení.Tudíž se oblékáme jináč,do bund a delších kalhot.A po snídani vyrážíme vzhůru do posledního dějství našeho turné.Jedeme stejnou cestou jak včera,ovšem mlha se snáší níž a níž.Stejně tak i mrholení přidává na intenzitě.No to tedy bude dnes peklo.Přes Bayerisch Eisenstein dojíždíme na rozcestí,kde se dáváme vzhůru.Po docela rozbité asflatce až k prvnímu stavení ve vesničce Arberhütte.Za ním se dáváme vlevo po pěšince,která má asi 10m délky.A jsme na cestě po které stoupáme okolo malých zurčících potůčků.Po chvíli se cesta odklání a musíme jet stále po ní.Takovou vymoženost jako je GPS, kterou má kdejaký "tratar" i na cyklostezce z Klatov do Vrhavče,považujeme za zbytečnost.Zde v těchto končinách je pro nás nejdůležitější náš orientační smysl a klasická mapa.Já mám tu od Shocartu,Tommy má mapu od MTB-Bayerwald.Tudíž jedem podle map a je to správné.Vždyť jsme přece správní "true-cestovatelé" ne? Po chvilce jsme opět u potůčku,který bublá nejvíc.A který jsme míjeli již dole.Mára seskakuje z bajku a nabírá vodu do čutory,s tím že nikdy nevíte kdy se bude hodit.Jeho reakce je podivuhodná.Vykoulené oči a komentář,brrr to je ledovka až se mi postavilo vše,co se dá postavit.No to vědí,bouřlivé mládí,ha,ha.Stoupáme stále dle mapy,přes jedno rozcestíčko až na druhé.A to je tedy dilema.Vedou z něj tři cesty.Vpravo,středem a vlevo,tak a teď babo raď.Nu žádná bába okolo nejde,tak to rozlousknem a vsadíme na zlatou střední cestu. A ta je ta správná.Projíždíme okolo skalisek a po chvilce,když se naše cesta stane rovnou,se k nám připojuje cesta vedoucí zespodu.A tu známe,vždyť jsme po ní jeli loni,ha,ha.Tak ještě kousek,proti nám jdou turisté a zdraví i naznačují zvednutý palec.Markus má ovšem od rána blbou náladu,jelikož mu Tommy zakázal dát si pivo k snídani.Tak všem tvrdí,že nám ukázali prostředníček a tudíž je potřeba je "poučit".Naštěstí turisté jdou z kopce,tak se žádný incident nekoná.Po pár metrech se ocitáme u jezera Grosser Arbersee,nad kterým je mlha.Začíná krápat trochu víc až se najednou spustí regulérní chcavec.Schováme se pod terasu restaurace a každý si koupíme jedno lahvové v kiosku,což velice vítá Markus a hned se na svět dívá veseleji.Chčije furt,ale někomu to nevadí a klidně jezdí na šlapadle po jezeře.Co budem dělat? Nakonec jeden z nás dostal spásný nápad. A zde je třeba zdůraznit,že ten člověk v dnešní etapě patřil k outsiderům.Jemuž byla svěřena pouze práce domestika.No prostě,podíval jsem se na dveře a zjistil,že restaurace má otevřeno,ha,ha. Dáme si čaj na zahřátí a nějaký gáblík.Po chvilce déš´t utichá,ovšem mračno nevěstí nic dobrého. Je tedy změněn itinerář a tím začíná skoro hodinové peklo na zemi.Od jezera vijíždíme do kopce, po lesní cestě,která v tuto chvíli vypadá spíše jako koryto potoka až se dostaneme na rozcestí. A zde naše jízda po cca 2km končí.No to snad ne,to nemyslíte vážně.Ale myslíme!!! Před námi pouze cesta přes šutry jak hrom.No co uděláme kondiční trénink.Tudíž se z nás stávají Niijs, Alberts,Štybar a další.Kola do teplejch a vzhůru do kopce.Ale vždyť je to jen kilák a půl a jdem! No je to hrůza hrůz,ovšem protijdoucí nás zdraví a tleskají.Po asi dvaceti minutách nesení, míjíme malinkatou studánku a ještě pár kroků a je tu cesta bez kamenů.A hluboko pod námi je vidět mezi mraky Bayerisch Eisenstein.A v tu chvíli se mraky rozestupují,aby nám 100m nad námi ukázali,dvě velice známé kupolovité věžičky.Je to tady,my to dokázali.Píše se 13.srpen 2011 a parta dobrodruhů právě dobila,i když se zátěží Grosser Arber (1456 nm).A ten výhled do kraje na všechny šumavské vesničky,městečka i kopce,vidíme i náš hotel.Ale je tu pěkná zima a mrholí,i když chvilkama je to i sníh.Tak hurá do restaurace na čaj či jiné teplé i zahřívací nápoje.Po zahřátí již nasedáme na biky a čeká nás to,nač se těšíme od začátku.Sjezd dolů. Vyjíždíme i když viditelnost je tak na 10m,tak dáváme bacha na protijdoucí či protijedoucí.Ale je to tedy pěkný sypec,až ten bílý písek máme všude po sobě.Sjíždíme po cestě,která vede přes sjezdovku až se dostáváme dolů k silnici u sedla a hotelu Brennes.To se nedá popsat,to se musí zažít.A to není všechno.Najednou jako mávnutím kouzelného proutku je krásné počasí. A my sjíždíme dalších 5km do údolí,až k chalupě v Arberhütte,kde jsme odbočovali.Odtud se vracíme stejnou cestou až do našeho "tábora" Železná Ruda.Po udělání hygieny,jdeme ještě na místní hřiště,kde se koná fotbalový zápas a celou naší tour hodnotíme více než kladně.

6.den: A vše má svůj konec.Po snídani,se rozjíždíme do svých domovů a loučíme se.Ale vždyť se za pár dní zase uvidíme na Bavorském poháru.A zároveň si slibujeme,že příští rok dáme opět "Velkej" a i "hajzlíka" Poledník.Ale projedeme se i po jiných místech.Takže Gabreta Tour 2011 je za námi,ať žije Lamer-Winkel Tour 2012 !!!! Howgh.